Život jako z Hollywoodu aneb beru to vždycky z té lepší stránky

Původně jsem myslela, že tohle fakt už nepřiznám, že mi to už ani neuvěříte…Kdo čte moje blogy tak ví, že poslední týdny jsou fakt výživné.

Takže pokračování…. Naložím auto, pěkně systematicky – do levé části to, co pojede do domácnosti č. 1, do pravé části to, co patří do domácnosti č. 2, do kufru to, co pojede na návštěvu a ty boty, které převlékám pravidelně na všechna jednání nechám pěkně uložené pod sedačkou. Zaparkuji auto u domu, v uzavřeném areálu. Už tušíte? Ráno jsem přišla, vše vzhůru nohama a kufr úplně prázdný. I ty moje milované boty pryč, stejně tak kožená bunda a košile. Dýchám, snažím se zachovat klid sobě vlastní, vedle mě sedí syn, namlouvám si, že tohle dám. Hlavně nepanikařit. Slzy tečou jako hrachy úplně samy, nejdou zastavit…

Holky, byl to mega náročný rok! Jakože, sice pan božský a krásné cestování, ale pak spousta momentů a situací, které vás prostě dostanou na kolena. Mohla bych to svádět na rok Tygra, na blbé konstelace nebo taky na sebe, že jsem si zase úplně zbytečně naložila. Zajímavé je, kolik mi lidí za poslední týden řeklo: „Ale vždyť ty bys neměla pak historky do blogů, na vyprávění!“ Ale víte co? Já jich mám tolik, že to sem radši ani nepíšu. Něco je příliš intimní, na něco moc brzy, něco by mohlo vypadat jako chlubení se. A tak jsem si řekla, jestli mám nějak rekapitulovat letošní rok, že to byl vlastně i tak krásný rok plný situací a scén, které by si možná někteří přáli zažít. Všichni je známe z filmů a já mám to štěstí, že život prostě žiju fakt naplno! Tak tady něco málo z výběru.

Rande na druhém konci světa

Po čtyřech hodinách v letadle zaklapávám PC, všechno vyřízeno, letadlo přistává, víkend právě začíná a mně najednou dochází, že opět podstupuji životní úlet! Letím do Maroka na rande? Já? Ve 40? Za chlapem, kterému jsem sotva dala pusu?! Chytá mě panika a začínají se mi klepat kolena. Z letadla vystupuji jako poslední, na toaletě koukám na ty šaty v kufru. Plán byl jasný, převléknout se a docílit toho, že ze mě bude paf. Myslím to fakt vážně?! Holka, už jsi do tohohle filmu naskočila, tak to musíš dohrát. Vyzbrojena ženskostí a elegancí vycházím z letiště a tam mě čeká řidič s obrovským srdcem a cedulí „Evinka“. Nervy na pochodu. Kdy a kde se objeví ON?! Kdo čte mé blogy, tak už ví. Vyšlo to. Tohle květnové rande i pak všechna další. Snad klapnou i tyhle první společné Vánoce a možná časem přidám více historek z Hollywoodu.

Hvězda z billboardů

„Evo a proč ne?!,“ dostávám po páté udivenou otázku, jestli to myslím vážně, že do té politiky fakt nepůjdu a odmítám možná životní nabídku? Mám pocit, že kdybych těm pánům řekla, že chci fakt cokoliv, tak to udělají, protože ve mně vidí potenciál na budoucí velkou paní političkovou. Ano, ředitelkou zeměkoule jsem možná kdysi dávno být chtěla, ale koukat na sebe na billboardech s heslem „Dejte mi hlas, zachráním svět“ už fakt ne. Usmívám se, pohladím jim ego, že je super, že chtějí více žen v politice a že pevně doufám, že najdou stejně milou a lidi milující ženu jako jsem já, jen možná schopnější a přesvědčenější o tom, že to má cenu.

TV star

Mrzelo mě to, ne že ne. Byla to super zkušenost a být téměř tři roky na obrazovkách TV by byl asi před deseti lety absolutní sen a naplněno hodně přání. Ale s časovými nároky na natáčení a téměř neslučitelností mé roli podnikatelky a manažerky prostě životní výzva, kdy si musí člověk říci: „Holka, nemůžeš mít všechno, něco je třeba prostě pustit…“ Na jaře letošního roku sedím s jedním z našich akcionářů a omíláme tisíckrát přehrané téma, že proč v byznysu je důležitá lidskost a jak to mám dělat jinak a předávat dále. Opět vytahuje téma TV a rozhovory a rovnou ten nejvyšší kalibr: „Evo, přeci i jako podnikatelku tě musí zajímat, kdo bude na Hradě! Takže natočíš rozhovory s prezidenty.“ Mi tam tak jako skočí na první dobou – hmm, to už vidím, kdo se se mnou bude bavit. A střih, o pár měsíců později tam sedí úplně všichni, v mém novém pořadu Talk (z)lomu nejenom pro TV Stream. Výhra je nejenom, že jsem je opravdu dostala (ty, které jsem chtěla) před kameru, že natáčení mě „stojí“ jenom den v měsíci a že je to mentální posun a z DIY tvorby můžu dělat opravdu to, co mě fakt baví a pevně věřím, že i přináší nový pohled a lidskou stránku těch, které jsem měla možnost poznat anebo kvůli nám všem i poznat chci…

Znamení, když poprosíš

Jenny. Dlouhatánský příběh už od prvního okamžiku, kdy jsem si ji přivedla z útulku. Konec byl hodně náročný a já věděla, že jí k tomu konci možná bude potřeba pomoci. Třikrát jsem volala veterináře, třikrát to vzdala. Vždycky se ta holka postavila, mrkla na mě a šly jsme zase žít ten náš příběh dál. Byl pátek, byla hodně špatná. Nadechla jsem se a znovu volala doktora, abych se ujistila, že na ni může mrknout i o víkendu a pomůže vyhodnotit situaci, jestli je opravdu už čas… Mezitím jsem poprosila o znamení, ať se prostě stane něco, co mi pomůže se rozhodnout a vědět, že to tak má být.

Byl to týden, kdy jsme se dozvěděli, že má babička zdravotní komplikace. V sobotu večer jsem za ní vyrazila. Zavolala si mě stranou, že mi chce něco říci. Byl to nesmírně emotivní a láskyplný rozhovor o životě i smrti. Obě jsme plakaly, objaly se a já odjížděla. Nechala jsem ji ještě pohladit Jenny a u toho držela slzu, aby na mě nepoznala pocit, že to je nejspíš jejich poslední setkání. V neděli ráno jsem pořád nic netušila, Jenny vstala a já ji vzala na procházku. Už nechtěla, opírala se všema čtyřma o plot, nemohla už ani stát, natož jít. Do toho zavolal doktor sám. Jestli prý chci, jede zrovna kolem a mohl by se stavit. Souhlasila jsem, nikomu nic neřekla a jela si to prožít sama…

Kýč na všechny sociální sítě

Jsem naložená ve vaně, on mi otevírá červené a sedá si vedle mne. Zapaluje svíčky, povídáme a povídáme. Připomíná mi to tisíckrát omletou fotku z Facebooku, jak ten hezoun předčítá z knížky a ona ho sleduje z vany. Tolikrát jsem si představovala, jak moc bych to chtěla také zažít. A ono jo, já to prostě žiju!

Díky za všechny momenty, kde vládnou emoce.

Díky, že můžu být milující a všeobjímající mámou.

Díky, že můžu být bosou holkou z lomu a tančit v dešti.

Díky, že pokaždé když obléknu šaty a lodičky, mám tolik příležitostí, kam a s kým vyrazit.

Díky, že mám kolem sebe konečně týmy, se kterými to celé posouvám dále a můžu plnit roli té, co to vymyslela a založila.

Díky, že mám chlapa, se kterým se fakt nenudím a konečně můžu žít všechny role ženy od milující a klidné duše, přes sexy babu až po parťačku do všech koutů světa.

Díky, že nejsem závislá na sociálních sítích a pořád mám schopnost nenechat se ovlivnit povrchními názory.

Díky, že jsem mohla celý rok psát blogy, které asi fakt čtete, protože 22 tisíc přečtení z minulého týdne překvapilo i mě!

Díky, že jsem zdravá já i moje rodina.

Díky…

Foto: se souhlasem Evy Čejkové